Více o aplikaci
Adresa:
Městský úřad Klimkovice
Lidická 1
742 83 Klimkovice
IČO: 00298051
DIČ: CZ00298051
Klimkovice
Kdybychom hledali autora těchto slov, možná by správně odpověděli jen někteří. A výběr těch ještě zúžím: čtenáři knih spisovatelky Jarmily Glazarové, která udělala tehdy literárně naprosto neznámé Klimkovice středobodem svých dvou knih: prvotiny Roky v kruhu (1936) a druhotiny Vlčí jáma (1938), skvěle zfilmované Jiřím Weissem.
Vzhledem k tomu, že život Jarmily Glazarové byl ohraničen lety 1901 – 1977 a výše uvedené vyznání pochází z roku 1938 jako reakce na obsazení našeho pohraničí, mohlo by se zdát, že všechno k nám přichází zdávna… Je to tak, i není. Záleží na každém z nás, jak je pro něj dílo Jarmily Glazarové živé, v Klimkovicích pak o to více. Ale bližší připomenutí určitě neuškodí.
Jarmila Glazarová se narodila 7. září 1901 v Malé Skále č. 1. To číslo popisné neuvádím náhodou: skrývá se za ním maloskalský zámek, sídlo tamního panství, kde byl její otec Gotthard Glazar hospodářským správcem a otec matky Gabriely dědeček Josef Probošt panským zahradníkem. Možná stojí za připomenutí, že Malou Skálu, kterou protéká řeka Jizera, najdeme poblíž Turnova, vrchu Kozákov, tedy v Českém ráji či Podkrkonoší.
Sestra Irena, se kterou se ještě setkáme, se narodila 2. dubna 1903 v Malé Skále č. 2, což je budova rentamtu, dá se říct správní budova maloskalského panství, kde tehdy mladá rodina bydlela.
Do obecné pětitřídní školy v Malé Skále, později ve vzpomínkách nazvané deminutivem školička, začala Jarmila chodit 16. září 1907; pokud se podivujete nad „opožděným“ začátkem školního roku, tak dodávám, že tehdy a ještě dosti dlouho potom dostávali žáci závěrečné vysvědčení zhruba v polovině července. V případě Jarmily na něm patnáctého července byly samé jedničky. V rodišti absolvovala ještě druhou třídu, do třídy třetí už nastoupila v novém bydlišti rodiny, ve Vršovicích, dnešní Praze 10.
Podle údajů na vysvědčení nastoupila do školy (její mohutná a výpravná budova dosud stojí a svým způsobem slouží stejnému účelu) 8. listopadu 1909 a třetí třídu absolvovala s vynikajícím prospěchem.
V průběhu pobytu rodiny Glazarovy ve Vršovicích (bydleli v krásném činžovním domě v dnešní Kodaňské ulici) dne 31. ledna 1910 koupil G. Glazar činžovní dům v Nerudově (dnes Polské) ulici č. 1509 v tehdy samostatném městě Královské Vinohrady. Do čtvrté třídy tak začala 9. září 1910 chodit do pětitřídní obecné školy pro dívky ve Slezské ulici č. 920, kde absolvováním páté třídy obecnou školu dokončila.
Ve školním roce 1912/13 nastoupila Jarmila Glazarová do III. měšťanské školy pro dívky na Královských Vinohradech, přesněji Na Smetance. Její budovu na rohu ulic Na Smetance a dnešní Italské (tehdy Žižkově) už nenajdeme: byla silně poškozena při bombardování Prahy 14. února 1945 a komise ji dne 18. června 1945 uznala za „nezpůsobilou opravy“.
Do školy to měla z tehdejšího bydliště kousek, situace se však zkomplikovala událostmi Velké války, dnes nazývané 1. světová. Škola se proměnila v lazaret a propouštěcí vysvědčení, vystavené po ukončení třetí třídy I. měšťanské školy dívčí v Královských Vinohradech, převzala 15. července 1915 ve škole v ulici Komenského, dnes Belgické. Co dál? Jarmila Glazarová uvažovala o studiu na učitelském ústavu, nakonec absolvuje ve školním roce 1915/16 tzv. čtvrtou měšťanku.
Je načase se zmínit, že oba rodiče byli často nemocní. Dne 17. února 1916 zemřela ve vinohradské nemocnici matka Gabriela Glazarová, což je samozřejmě také uvedeno v Knize zemřelých vinohradské fary u kaple sv. Aloise (dnes je součástí ZŠ na náměstí Jiřího z Poděbrad). Jako bydliště je uvedena Mánesova ul. č. 82. 
Existuje doklad, že 23. dubna 1915 G. Glazar prodal dům v tehdejší Nerudově ulici s tím, že si v něm rodina ponechala k užívání byt „ o dvou pokojích s kuchyní a ostatním příslušenstvím v I. poschodí“. O přestěhování do bytového domu v Mánesově ulici jsem se tak dozvěděl až ze zápisu v Knize zemřelých.
Zmínil jsem se, že J. Glazarová uvažovala o studiu na učitelském ústavu; blížil se konec školního roku, ale ještě předtím, 6. června 1916, přijala v chrámu sv. Ludmily na Královských Vinohradech svátost biřmování. Její třídní učitelka Zdenka Kroužilková ji při té příležitosti věnovala knížku veršů Prvotiny Svatopluka Čecha, kam vepsala: Milé žačce a opravdu hodné dívce Jarmile Glazarové jako kmotra při biřmování v upomínku věnuje Zdenka Kroužilková. Že to byla knížka právě od Svatopluka Čecha, nebyla náhoda, viz deník J. Glazarové z 13. dubna 1916.
Vysvědčení ze „čtvrté měšťanky“ si převzala 15. července 1916: ve všech čtrnácti předmětech, z toho třech nepovinných, byla klasifikována známkou výborný. A jak to dopadlo s tím přijetím na učitelský ústav? Nedopadlo, takže zřejmě na popud otce nastoupila do Německé soukromé měšťanské školy dívčí v Praze na Vinohradech, která sídlila v ulici Sladkovského, dnešní Balbínově. Ve škole se vyučovalo ve všech předmětech německy a závěrečné vysvědčení jí škola vydala 14. července 1917.
„…těžce nemocný otec se rozhodl přestěhovat se do svého rodiště, Hořic v Podkrkonoších, v domnění, že tam válečné nesnáze s obživou budou snazší než v Praze. Nepřežil však rozrušení ze stěhování a skonal několik dní po příjezdu. Tak jsme se se sestrou octly v neznámém městě, kde jsme neznaly živou duši.“ Citace pochází z jednoho nedatovaného životopisu Jarmily Glazarové. Otec zemřel dne 22. října 1917 a o dívkách rozhodoval poručenský soud, jehož agenda, která nás pochopitelně zajímá, se bohužel nedochovala. Podle katalogu hořické měšťanské školy víme, že Glazarovi bydleli v Komenského ulici č. 273 a Irenina škola, kam chodila do čtvrté měšťanky, byla prakticky naproti. Co dělala v Hořicích Jarmila, to se už asi nedozvíme.
V únoru následujícího roku řešil Okresní soud v Hořicích pozůstalost po G. Glazarovi; řízení se také zúčastnil poručník nezletilých sester obchodník Jan Pour.
Dochovalo se několik dokladů o výběru z vkladních knížek po G. Glazarovi; výběry musel vždy poručník odsouhlasit.
A co se ještě o pobytu sester v Hořicích podařilo zjistit? Podle zápisu v katalogu hořické měšťanky Irena ze školy 19. února 1918 vystoupila – ze zdravotních důvodů.
O okolnostech příchodu sester do Klimkovic psala J. Glazarová vícekrát a s delším časovým odstupem od doby, kdy se tak stalo. Podařilo se mi však objevit dopis, který je datovaný v Klimkovicích 30. září 1918 a jehož autorkou je ředitelka tamní hospodyňské školy sl. O. Solfronková. Je stručný, tak jej ocituji celý: „Milé slečny! Váš dopis poslední mne nedošel. Snad s restaurací školy nebudeme hotovi do 1. listopadu a tedy snad asi o 14 dní později začneme vyučovati. Určitý den příjezdu sdělím později. Upřímně se na Vás těší a s přátelským pozdravem trvá Solfronková.“ Punc oficiálnosti podtrhuje úřední razítko hospodyňské školy. V životopise o tom píše i Irena. Její sdělení je lakonické: školu jim zajistil opatrovnický soud.
Když sestry do jednoleté české internátní hospodyňské školy nastoupily, měla už za sebou několikaletou a zajímavou historii. V Klimkovicích se začala psát v roce 1911, kdy se do nového objektu Hospodářské a hospodyňské školy v Klimkovicích, jehož slavnostní otevření se konalo v neděli 14. května 1911, přestěhovala z Kateřinek u Opavy včetně její tehdejší ředitelky Otuše Solfronkové.
Vraťme se však k dopisu z konce září 1918 a k části jeho textu, kdy se hovoří o „restauraci“ školy. V letech 1914 – 1918, tedy v období tzv. Velké války, sloužila jako záložní vojenská nemocnice Červeného kříže, takže je zřejmé, že návrat k původnímu poslání objektu si vyžádal určitý čas. Po jeho naplnění se sestry Jarmila a Irena Glazarovy staly jejími „chovankami“, jak znělo oficiální označení žaček a 15. července 1919 převzetím vysvědčení, tehdy ještě tzv. školní zprávy, školu ukončily. A zatímco mladší Irena následovala svého partnera Dr. Ing. Jaroslava Dvořáka, se kterým se během pobytu ve škole seznámila, Jarmila v Klimkovicích zůstala. Ředitelka školy O. Solfronková obě sestry během studia přivedla do rodiny klimkovického starosty a veterináře Rudolfa Resnera, která se pak Jarmily ujala.
Dům Resnerů, ve kterém Jarmila pobývala, už v dnešní Resnerově ulici nenajdeme. V průběhu osvobozovacích bojů na jaře 1945 byl podobně jako mnoho dalších klimkovických domů poškozen a nezbývalo, než jej odstranit. Dochoval se však alespoň na fotografiích a díky skvělé paměti pozdější spisovatelky Jarmily Glazarové i v její druhotině Vlčí jáma (1938).
Nedá se dnes s určitostí říci, nakolik se všichni tři obyvatelé domu sžili (kromě nich v něm žily i tři služebné). Dochovala se však dobová korespondence Julie Resnerové, Ireny Dvořákové a Ludvíka Vaňka, kterému se budeme věnovat důkladněji.
Učitel Ludvík Vaněk, rodák z Příbrami (*1897) a absolvent příbramského učitelského ústavu, řečeno zkráceným pojmenováním a dalších následných studií včetně zahraničních, přišel do Klimkovic z nedalekého Martinova (dnes Ostrava-Martinov), kam nastoupil 1. září 1921 jako učitel tamní obecné školy. Stalo se tak 1. září 1922 a vyučoval 4. třídu „2. oddělení na pětitřídní veřejné obecné škole v Klimkovicích“. Podle dochované školní fotografie situované před hlavní vchod školy se jednalo o třídu dívčí a se třemi jejími žačkami jsem se znal; shodou okolností jednou z nich byla moje pozdější teta. Protože ve škole v Komenského ulici už nebylo místo, dvě třídy byly zřízeny v tzv. německé škole v dnešní ulici Čs. legií č. 42. Fotografie s učitelem L. Vaňkem v první řadě uprostřed v převlečníku a s kloboukem v ruce naznačuje, jako by přišel na poslední chvíli. Je to docela možné, protože v té době – od 1. května 1923 byl správcem školy v Josefovicích a na focení se svými žačkami přispěchal pěšky. A důvod změny působiště? Jak se říká, za vším hledej ženu.
Ale vraťme se zpět do Klimkovic. Resnerovi byli vážená rodina, a tak není divu, že se také brzy seznámil s jejich schovankou Jarmilou. Spojoval je i zájem o hudbu: Jarmila hrála dobře na klavír, údajně to u Resnerů zkoušela i na harmonium a Ludvík Vaněk byl vynikající houslista. Podle vzpomínek tehdejší Vaňkovy žákyně Anežky Růžičkové (za svobodna Šindlerové) docházel za Jarmilou k Resnerům a spolu muzicírovali. Posléze se rozhodli, že se vezmou, což bylo pravděpodobně také důvodem, proč byl jmenován správcem josefovické školy, kde byl také správcovský či chcete-li ředitelský byt, který údajně tvořily dva pokoje a kuchyň.
Svatba se konala v sobotu 7. července 1923 na okresním hejtmanství v Bílovci. V jednom svém životopisu J. Glazarová píše: „Já jsem se vdala za řídícího učitele Ludvíka Vaňka, ale manželství bylo od prvopočátku nesnesitelným omylem. Netrvalo ani celý rok.“ Dne 31. července 1924 byl dle zápisu v kronice josefovické školy „Ludv. Vaněk sproštěn úřadu a jmenován… správcem státní menšinové školy v Plané u Mariánských Lázní v Čechách.“ Jarmila tou dobou už byla u sestry v Praze.
Ručně psanou žádost Jarmily Vaňkové o rozvod a rozluku manželství zaregistroval Okresní soud v Plané dne 31. října 1924. Tehdejší rozvodové řízení bylo složitější: jakýmsi prvním stupněm byl rozvod od stolu a lože, který byl Ludvíku Vaňkovi a Jarmile Vaňkové, roz. Glazarové povolen 14. února 1925. Dne 1. dubna 1926 bylo manželství prohlášeno za rozloučené; teprve pak mohli oba manželé vstoupit do nových svazků.
Ludvík Vaněk tak učinil 26. dubna 1928, kdy si vzal v Plzni Marii Zahrádkovou a v roce 1933 se jim narodil syn. A Jarmila?
Podle oddacího listu manželů Podivínských se tak stalo 8. října 1926 na Magistrátu hlavního města Prahy a jejich bydlištěm, kam se vydali po skončení obřadu, se staly Klimkovice, konkrétně dům č. 48 známý jako sídlo Občanské záložny na tehdejším Masarykově náměstí. Jak je obecně známo, druhým manželem Jarmily Vaňkové, roz. Glazarové se stal klimkovický státní obvodní lékař MUDr. Josef Podivínský (*1872), vdovec.
Pocházel z Náměšti na Hané; jeho rodný dům na náměšťském náměstí dosud stojí takřka naproti kostelu sv. Kunhuty. Po absolvování pětitřídní obecné školy vystudoval v Olomouci dnešní Slovanské gymnázium a poté v Praze lékařskou fakultu. Byl výborný student; 29. září 1898 byl promován na „doktora veškerého lékařství“. Jen malá poznámka: během vysokoškolských studií vydal v pražském Kobrově nakladatelství publikaci Základní vzorce mathematické a po promoci v roce 1898 pod pseudonymem Dr. J. Podivinský - Náměšťský (píši i s chybnou kvantitou druhého i v příjmení) Chronologický přehled všeobecných dějin.
A kdy přišel do Klimkovic? To se už asi přesně zjistit nepodaří (pravděpodobně roku 1899), ale podle archu popisného vyplněného sčítacím komisařem 11. ledna 1901, v bytě v 1. patře domu č. 48 měl trvalé bydliště od 17. června 1900, když předtím bydlel v městě v podnájmu a jako praktický a soudní lékař v Klimkovicích působil od června 1901.
Určitě není bez zajímavosti ani informace o tom, kde měl MUDr. J. Podivínský svoji první klimkovickou ordinaci. Protože v přízemí domu č. 48 tou dobou sídlila Občanská záložna, zřídil si ji „dnem 16. června 1900 v domě pana Kaštovského naproti budově c. k. okresního soudu“, jak je uvedeno v inzerátu dobových novin (Obzor a Opavský týdeník).
Dne 10. června 1903 se oženil v prostějovském kostele Povýšení sv. Kříže se sl. Blankou Nedělníkovou, po sňatku bydleli pochopitelně v Klimkovicích č. 48. Dne 4. 8. 1904 se jim narodila dcera Věra (* 1947) a 22. 2. 1906 dcera Blanka (* 1978). Obě studovaly střední školu v Hradci Králové, kde Blanka také s vyznamenáním 26. června 1925 maturovala a posléze v Praze 6. června 1931 promovala na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy.
Dne 24. června 1921 manželka Dr. Podivínského Blanka zemřela a smuteční obřad proběhl o tři dny později v libereckém krematoriu; byl to první pohřeb žehem v Klimkovicích.
Ale vraťme se kousek zpátky. Po vystěhování Občanské záložny přestěhoval Dr. Podivínský ordinaci do uvolněných prostor. Nejen že byl oblíbeným lékařem – lidumilem, účastnil se také klimkovického veřejného života. Mnoho let byl členem obecního zastupitelstva; zasedal ve výboru pro pojmenování ulic a náměstí, jehož návrh byl zastupitelstvem dne 23. července 1909 „jednohlasně přijat“. Jeho jméno je také spojeno s činností místního Sokola i hasičského sboru, jehož byl sborovým lékařem a vzdělával tamní samaritány. Byl také prvním předsedou okresního osvětového sboru v Klimkovicích.
Jak už jsem uvedl výše, do společného bytu v l. patře domu č. 48 se novomanželé nastěhovali dnem svatby. Z Roků v kruhu víme, že je tam navštěvovala sestra Jarmily Glazarové Irena se synem Itou (Vítem), později i Ita samotný. Obvykle o Velikonocích a o prázdninách. Měl v Klimkovicích své kamarády, které se mi po letech podařilo identifikovat a shodou okolností i poznat.
Vzhledem k tomu, že neustále šlo o podnájem, rozhodl se Dr. Podivínský pro stavbu rodinného domu, v němž pochopitelně své místo našla i ordinace. Koupil část pozemku údajně bývalého zahradnictví a na rohu ulic Hradilova (dnes J. Glazarové) a Tyršova v roce 1931 začal stavět. Projektantem i realizátorem funkcionalistické vily byl jeho zeť, manžel Podivínského dcery Věry Ing. arch. Jan Hublík z Olomouce. Manželé Podivínští se do ní s největší pravděpodobností nastěhovali ke konci roku 1931. Hovořilo se, že ordinace s čekárnou, přístupná samostatným venkovním schodištěm, byla nejhezčí ordinací v celém Slezsku.
…Máte zájem blíže se s vilou Dr. Podivínského seznámit? Uděláte to snadno: stačí se začíst do prozaické prvotiny Jarmily Glazarové Roky v kruhu. Vlastně tam najdete všechno, co se od nastěhování v domě i na zahradě přihodilo. Poznáte služebné Zofku (Boženu, měl jsem ještě možnost s ní hovořit) a Fanku, oba psy: vlčáka Zagraje a Míšu. Také strávníky, na které se při každodenním vaření ve vile pamatovalo i nebližší sousedy.
A také s hosty: Podivínského dcerou Věrou a její rodinou, s dcerou Blankou, s Itou a dalšími.
Těch postav i míst je v knize samozřejmě více, vždyť svého manžela doprovázela za pacienty i do poměrně širokého okolí. Nechybí ani Ostrava a její průmyslové závody, šachty či tehdejší „výkladní skříně“ města, např. obchodní dům Textilia. Od poloviny května roku 1926 už tam jezdili tramvají. To vše na pozadí čtyř ročních období.
„V první neděli březnovou, když několikery kročeje přešly už po schůdkách do ordinace a táta se chystal sejít za svou každodenní prací, zcela bez výstrahy a bez hlesu se udála katastrofa.
Tátu ranila mrtvice.“
Stalo se tak 4. března 1934.
„Svět vchází do začarovaného kruhu. Náš domov se kácí. Můj muž umřel, můj domov se sesul,“ čteme v 15. kapitole závěrečného oddílu Roků v kruhu Zima. A ještě: „Čtyřicet hodin boje. Čtyřicet hodin víry, doufání a čekání, čtyřicet hodin vzývání a vůle.“ Dne 6. března 1934 MUDr. Josef Podivínský zemřel a „v pátek dne 9. března 1934 o půl 3. hod. odpolední“, jak je uvedeno ve smutečním oznámení, se konalo v obřadní síni krematoria v Moravské Ostravě poslední rozloučení. Manželka je na něm uvedena domáckým jménem Jarma a příjmením Podivínská. Jen pro dokreslení uvádím, že „pohřbu se zúčastnili samaritáni z celé župy v hojném počtu.“
Do vily postupně doputovalo sedm desítek kondolencí nejen z města, ale i z širokého okolí, dokonce až z Prahy, jiní kondolovali osobně.
Co se týká dědického řízení, bylo známo, že vila je od počátku „připsána“ Podivínského mladší dceři Blance, takže vdova J. Podivínská se musela z domu vystěhovat a uvolnit místo nájemci – mladému doktorovi s rodinou; vyřešilo se tak i obsazení místa státního obvodního lékaře, o kterého požádala ještě v březnu Lékařskou komoru klimkovická městská rada.
Odjela, aby se už do Klimkovic nikdy nevrátila. A kdy? Na den přesně to už dnes nedokážeme říct, ale přece jen něco: dne 1. června 1934 jí Bytové družstvo zřízenců a dělníků železničních v Praze vystavilo nájemní smlouvu na jednopokojový byt s příslušenství v Tusarově ulici v Praze VII., dnes bychom asi užili označení v Holešovicích. A zaměstnání? Dne 9. července 1934 J. Podivínská nastoupila jako korespondentka či telefonistka ve Svazu dovozců a vývozců dobytka v Praze. Po zhruba šestnácti letech ve Slezsku tak znovu chodila pražskými ulicemi.
Zhruba o odstavec výše jsem uvedl, že do Klimkovic se už nikdy nevrátila. Ne tak v literární a později i publicistické tvorbě.
Ve svém povolání nebyla šťastná, musela vyhledat pomoc, a tak se na čas usadila v chatě své sestry ve Stříbrné Skalici. A právě tam začala v červnu 1935 psát první řádky vzpomínkové knížky. Bylo to radostné i bolestné rozpomínání…
Rukopis dopsala 6. března 1936, tedy dva roky po úmrtí svého manžela, a my ho známe pod názvem Roky v kruhu. Neznámá autorka jej poslala do anonymní soutěže vydavatelství Družstevní práce a nakladatelství Sfinx v rámci Světové románové soutěže pod svým dívčím jménem Jarmila Glazarová, a tak se s ním ještě v roce 1936 seznámili také první čtenáři. Jeho dějiště, město Klimkovice, je zastoupeno podstatným jménem městečko, aby to později v nakladatelském časopisu Panorama sama uvedla na pravou míru i s fotografiemi (Stromořadí – hráz atd.). Klimkovice díky Jarmile Glazarové tak natrvalo vstoupily do české literatury.
Literární kritika debut pochválila, ještě více pak čtenáři dalších a dalších vydání. Do roku 1987 vyšly Roky v kruhu v 16. vydáních. Kniha se dočkala také dalšího ocenění: v Baťově literární soutěži získala jednu ze čtyř prvních cen. A hned jako začínající autorka se ocitla ve velmi dobré společnosti, když dalšími stejně oceněnými byli Jaroslav Seifert za básnickou sbírku Osm dní, Jaroslav Kolman Cassius za sbírku Ovčín a Benjamin Klička za román Do posledního dechu.
Dva roky po debutu vyšla kritikou i čtenáři velmi dobře přijata druhotina Jarmily Glazarové Vlčí jáma (1938). Jejím dějištěm jsou opět slezské Klimkovice, dějově však Roky v kruhu předchází. Známé je také její úspěšné filmové zpracování režisérem Jiřím Weissem (premiéra prosinec 1957) se sedmnáctiletou Janou Brejchovou v roli schovanky Jany, tetu Kláru skvěle ztvárnila Jiřina Šejbalová a otčíma Roberta Rýdla Miroslav Doležal. V roce 1958 byl film uveden na devatenáctém ročníku filmového festivalu v Benátkách a je třeba říci, že s velikým úspěchem. Zvláště mladičká Jana Brejchová festivalové publiku doslova okouzlila. Film získal cenu Mezinárodní federace filmového tisku a Jiřina Šejbalová zvláštní medaili Biennale za vynikající herecký výkon.
Zmínil jsem dosavadní počet vydání Roků v kruhu. A jak tomu je u Vlčí jámy? I tentokrát pomohla Národní knihovna: od roku 1938 do roku 1986 vyšla Vlčí jáma v šestnácti vydáních, čili stejně jako Roky v kruhu. A jak tomu je se současným čtenářským zájmem o prozaickou tvorbu Jarmily Glazarové? Pravděpodobně budeme předpokládat, že ji vyhledává především starší čtenářská generace, která také zná zdařilou filmovou adaptaci Vlčí jámy. Ale mám i jinou informaci: mladá vysokoškolsky vzdělaná žena se dvěma magisterskými tituly v jedné pražské veřejné knihovně si pro velký zájem Roky v kruhu musela rezervovat s tím, že řada na ni dojde za necelého půl roku.
Chceme-li uvést prozaické literární dílo Jarmily Glazarové v úplnosti, tak zbývá dodat, že v roce 1939 vydala román Advent (zfilmováno Vladimírem Vlčkem v roce1956) a v krátkém sledu velmi zajímavou knížku Chudá přadlena (1940). Obě díla vycházejí z jejích pobytů v Beskydách, které snad můžeme datovat do let 1938 – 1944 a místopisně do Horní Bečvy a Solance. Rok 1944 zde uvádím v souvislosti s její prací na nedokončeném románu Navlékač korálů.
Jak z výše uvedeného snad vyplynulo, po roce 1945 Jarmila Glazarová žádnou prozaickou knížku nevydala. Pokud pomineme knižní práci pro děti Zahradník Hejduk a O Lidušce, malířce pokojů vydanou v roce 1960 Státním nakladatelstvím dětské knihy. Novinka to však byla jen z poloviny: próza Zahradník Hejduk vyšla už v roce 1944 v nakladatelství Alois Hynek.
O to více se věnovala publicistice, a to i rozhlasové, popularizaci literatury. Právě tam nacházíme útržky jejích vzpomínek na dětství v Malé Skále, v Praze, mládí v Klimkovicích… A zapojila se do společenského života. V roce 1945 vstoupila do KSČ a v témže roce byla jmenována poslankyní Zemského národního výboru, začala také pracovat jako redaktorka časopisu Rada žen, kde 30. 8. 1945 otiskla naléhavou výzvu o potřebě pomoci válkou zničenému Slezsku. Je zřejmé, že na roky, kdy tam žila, nezapomínala. V letech 1946 až 1948 pracovala jako kulturní pověřenec ministerstva informací na československém velvyslanectví v Moskvě a v letech 1954 – 1956 byla poslankyní Národního shromáždění.
Její různě zveřejňovaná publicistika postupně začala vycházet i knižně: v roce 1950 to byly knížky Výmarský deníček a Leningrad, v roce 1952 knížka fejetonů Dnes a zítra. Po krátké „vydavatelské“ přestávce vyšla knížka reportáží Ani dálka, ani cizina (1959) a o rok později výbor z publicistické práce z let 1950 – 1960 Píseň o rodné zemi.
V souvislosti s další publikací, a sice s knižním vydáním dvou přednášek na Šrámkově Sobotce O kráse české řeči (1964), musíme se o tomto literárním festivalu více zmínit. Už proto, že 30. června 1957 přednesla hlavní projev na jeho prvním ročníku. V roce 1962 zahajovala Šrámkovu Sobotku podruhé, pak až do roku 1970 každoročně. Na festival se vrátila se svým projevem ještě osobně v roce 1972, v roce 1974 už její Pozdrav XVIII. Šrámkově Sobotce přednesla přítelkyně herečka a recitátorka Julie Charvátová.
Proč? Důvodů je více: například stále se zhoršující zdravotní stav J. Glazarové, avšak hlavním důvodem, proč „upadla v nemilost“, byla její reakce na srpnovou okupaci republiky v roce 1968. Tehdy 27. srpna otisklo Rudé právo její článek, v němž vojáky armád nazvala zachvatčiky – okupanty a své stanovisko nikdy nezměnila. Přes naléhavé a nevybíravé přesvědčování politických a spisovatelských představitelů nátlaku normalizátorů odolávala. (Určitě si vzpomněla na události z 50. let minulého století, kdy odolat zlu nedokázala a celý život si to pak vyčítala.)
Důsledkem bylo například záměrné zdržení distribuce posledního knižně vydaného díla Jarmily Glazarové Místopis srdce, které má vročení 1973, do distribuce se však dostalo o tři roky později, tedy v roce 1976. Zdravotní i existenční starosti ji nakonec přiměly, aby 24. března 1976, necelý rok před svou smrtí, vstoupila do spisovatelské organizace, ale nedala se přimět k žádnému veřejnému prohlášení či kajícné omluvě. Její členská legitimace měla číslo170.
Během svého vlastně druhého pražského pobytu bydlela na různých adresách, takže uvádím alespoň některé. Jejím známým pražským bydlištěm byl byt v Praze 1, Žatecká 14. Tam ji navštěvovali nejbližší a přátelé, tam chodila také korespondence ze Sobotky od dlouholeté přítelkyně Drahomíry Bílkové-Kyzivátové, která ji kdysi na Šrámkovu Sobotku pozvala. Na počátku 70. let minulého století byla z vedení tohoto festivalu odvolána; ani ona se nechtěla za svoje názory omlouvat.
Jednu dobu Jarmila Glazarová vlastnila dům v Turnově; mimo jiné tam pracovala na scénáři Vlčí jámy, i když není jako jeho spoluautorka uvedena. Dům prodávala v roce 1966, v kupní smlouvě jako prodávající uvádí už svoji adresu v Praze-Lhotce.
Byl jsem se na ten dům podívat a nemohl jsem si nevšimnout jisté podoby s klimkovickou vilou Dr. Podivínského, dějištěm Roků v kruhu. Lhotecký dům je ale menší a „ukrytý“ v zeleni.
Častým hostem tam údajně býval P. Vladimír Rudolf, farář kostela Panny Marie Královny míru v Praze 4 Lhotce. S jeho jménem se ještě setkáme, ale zatím zůstaneme u toho, že v letech 1973 – 1975 tam na jeho popud ak. sochař Karel Stádník pracoval na originální křížové cestě. Její pořízení Jarmila Glazarová finančně podpořila.
Jarmila Glazarová zemřela 20. února 1977 o půl deváté ráno v pražské nemocnici U Malvazinek. Přítomen byl právě P. Vladimír Rudolf, který ji také zaopatřil A nejen to, chtěla být pochována na maloskalském lesním hřbitůvku, což zařídil a 3. března 1977 tam vedl smuteční obřad.
Široká veřejnost se s ní rozloučila 28. února 1977 ve smutečně vyzdobené budově Národního divadla v Praze. Podle pamětníků její čtenáři a přátelé, mezi nimi také hosté z její milované Sobotky, zaplnili celé hlediště. Nechyběla ani MUDr. Blanka Podivínská, která přinesla kytici růží.
Na maloskalském hřbitůvku jsem byl několikrát. Na uklizeném hrobě, kde kvete barvínek, ve váze čerstvé květy. Její čtenáři na ni nezapomínají.
Více In: Karel Vůjtek, To byl Rudolf Resner/ Robert Rýdl, Město Klimkovice, Klimkovice 2016
Karel Vůjtek, Domovy Jarmily Glazarové, Město Klimkovice, Klimkovice 2021
Kulturní a informační středisko Klimkovice
Návštěvnost:
ONLINE:3
DNES:718
TÝDEN:718
CELKEM:1206011
