Obsah

Studánka Lihovarská

49°47'6.615"N, 18°7'43.074"E

Už středověké mapy mají ve svahu nad naší budoucí studánkou naznačené dva velké prameny, coby strategický zdroj vody pro město. Ne náhodou tady asi naši předkové kdysi postavili lihovar a hospodařili se dvěma rybníky navíc.

Dnes jsou bývalé studny pod asi 10m návozem, lihovar i rybníky zmizely, jen voda zůstala. Ohrazená valem cesty a dvou hrází nemá kam utéct a razí si cestu nazdařbůh. A tak pomalu na hranici parku vznikala bažina a přebytečná voda si nadivoko našla cestu do rybníka.

Studánka Lihovarská
Úkol zněl jasně: vybagrovat v bažině rýhy, vložit do nich drenážní trubky s drceným kamenem, vodu svést do jímky a odtud přepadem do rybníka. Toto bylo jasné do chvíle, než se uvolněná voda vyvalila ze všech směrů a zcela znemožnila další postup…

 Studánka LihovarskáStudánka Lihovarská
Všechno jsme museli za pochodu přehodnotit. Jímka tedy nebude jímka, ale studna, kamene tedy musí být více, drenážní trubky jsou asi k ničemu…

Studánka Lihovarská
Ale vyhrabali jsme se z bodu 0, máme usazené skruže, vyspádované trubky a hlavně – voda z bažiny odtéká do rybníka!

  Studánka LihovarskáStudánka Lihovarská




 

 

Závěrečné terénní úpravy a čekáme.

Najde voda správný směr?

Našla, ale jen částečně.

V místech, která mají lákat k odpočinku, voda občas vzlíná, tvoří se kaluže a měkké bahýnko.

Není to dobré, musíme přistoupit k plánu B a povolat těžší techniku.

Firma Jankostav si se zadaným úkolem poradila rychle a znamenitě. Terén je po jejich zásahu stabilní a celý prostor se dá projít suchou nohou. Je připraven pro výstavbu suché zídky, nainstalování lavičky a rozcestníku i s příběhem, který dal tomuto místu jméno.

 

Blízko těchto míst stával donedávna lihovar a tady v parku, kterému se za první republiky říkalo Stromořadí, sedávala místní brenpartyja – jak partičku chacharů popsala ve své knize Roky v kruhu místní spisovatelka Jarmila Glazarová:

Pět našich chcharů byli pánové Bilim-Bilim, Felix, Egoš, Sakrahuši a Celestýn. Pět bezstarostných vrabčáků na boží dlani, desperátů, zlodějíčků, tuláků a pijanů. Bylo to přátelství dlouhé a věrné, které stmelil alkohol, a postupně trhala smrt.

Bilim-Bilim býval prý kdysi spořádaným a nadaným chlapíkem ze slušné rodiny. Chodil dokonce do nižšího gymnázia. Pracoval ve vítkovické mostárně a později dokonce byl zaměstnán v kanceláři jako zřízenec. Velmi si potrpěl na parádu, každou neděli chodíval do kostela vyšňořen jako ženich. Měl neuvěřitelnou paměť a zvláštní lásku k dějepisu. Znával prý celé knížky nazpaměť.

Ale pak přišlo neštěstí. Zamiloval se do děvčete, s kterým se jeho rodiče nechtěli smířit. Bránili všemožně jeho lásce. Historie na venkově běžná. Synek sice poslechl, ale pro bolavé a žíznivé srdce začal pít. Později se oženil a žil kdesi v Karviné, ale alkoholu již zvykl. Pil, zchachařil, toulal se, až konečně, už beznadějný pijan, zakotvil v městečku.

Ze starých časů mu zůstala láska k parádě. Chodíval vždy v tvrdém klobouku. V hlavě pod tvrďákem utkvěly pevně zbytky latinských citátů, které ani lihové páry nezabily, a občasné choutky donchuánské.

Bilimovým nejdůvěrnějším přítelem byl Felix. Mužíček malý, kučeravých vlasů a hezké tváře, s červenými, přímo ženskými rty. Měl ovšem těžkou chorobu ledvinovou a býval odulý.

Vyučil se kdysi pekařství u svého otce, ale neodolatelný pud tulácký odvedl ho z domova.

Toulal se světem bůhví kde, dlouhá léta byl prý v Německu. Později se opět nedobrovolně, šupem vracel do městečka. Začal krást. Když pak, už churavý a pití propadlý, zůstal trvale doma, měl osmdesát pět trestů v rejstříku.

Poněvadž mu obec poskytla přístřeší, chtěla od něho i nějakou práci. Měl zametat ulice. Jenže metl pouze dvakrát, štítil se práce jako čert kříže. Zastavilo-li však na náměstí cizí auto, Felix se ihned odněkud vynořil s hadrem v ruce a jal se čistit číslo a kdejakou poskvrnku prachu a bláta. Obyčejně nějaký groš to vyneslo na pulečku.

I žebrotou chodil a přitom kradl zcela dětinsky, pudově, bez rozmyslu. Ukradl třeba zrcadlo ze zdi. Nemoc v něm krutě a bolestně hlodala, byl také první, kdo z kruhu brenpartyje odešel na věčnost.

Sakrahuši byl mrzák, chuďas ochrnutý na nohu, ruku a jazyk. Nemohl mluvit. Snad jedno slovo z padesáti se dalo uhodnout. Při chůzi táhl neohrabanou nohu za sebou a ruka se mu mrtvě klátila kolem dlouhého těla.

Měl smutný osud už od dětství. Rodiče měl nespořádané, rostl jako dříví v lese. Vyučil se řezníkem. Jednou v letní noci vypukl v městečku požár. Silný a urostlý chlapík horlivě a obětavě hasil mnoho hodin, promočen vodou od hlavy k patě, sežehován žárem ze všech stran. Když bylo po všem, šlo se na šklenku pro zehřiči, pustil se s jiným hasičem pro nějaké slůvko do hádky a potom do rvačky. V tom zápalu, celý ještě uřícen, se necítil a chlapíka hrozně zřídil. Pak dostal strach. Utekl a přespal bůhvíkde. Ráno se probudil ochrnutý. Matka, místo aby o chudáka pečovala, prodala chalupu a utekla z městečka. Chasník zůstal opuštěný, bezmocný, obci na krku.

Přece se však našlo pro mrzáka zaměstnání, aby tak zcela zadarmo nejedl obecní chléb. Musil z rynku vyhánět husy, které se tam s oblibou pásly na travičce mezi kočičími hlavami. Kupodivu mezi těmi několika málo slovy, která chuďas dokázal zřetelně vyslovit, byla dvě k jeho novému zaměstnání právě vhodná. Vyháněl husy, mávaje prutem ve zdravé ruce, a volal: „Sakrahu, huši, sakra, huši.“ Toto zaklínadlo stalo se jeho přezdívkou, přišito pevněji než jméno, na které se dnes už nikdo ani nepamatuje. Pil hrozně. Co vyžebral, všechno propil. Líh se stal jeho vezdejších chlebem.

Celestýn a Egoš byli pijani kvartálníci, zvláště Egoš, který byl nevinnou obětí těch ostatních.

Celestýn byl řezníkem. Vedl pořádný život skoro celý rok. Na jaře však padlo naň chcharství jako těžká nemoc, jíž nelze uniknout. S neúprosnou pravidelností přidružil se k bernpartyji a odstěhoval se do Stromořadí. Tam vysedal a popíjel s kumpány až do té doby, kdy začaly v lesích růst houby. Jakmile vítr přinesl vůni prvního hřibu z lesů do Stromořadí, Celestýnova duše procitla v závoji lihových par jako princezna v zajetí draka. Na povel této vůně odešel ze Stromořadí a v lesích vykoupal svou duši v nevinné vášni mykologické. Čistý vzduch, vůně pryskyřic a mechu ozdravily jeho tělo.Zotavený Celestýn ani nevzdychl po lihu. Celé léto houbařil. Na podzim začaly pomalu domácí porážky vepřů, zabijačky. Celestýn byl vyhledáván jako zručný odborník. Dobře se mu vedlo. Dobře se poměl, mnoho dobrot a lahůdek pojedl, mnoho uzlíčků výslužky si odnesl. Žil a tyl pokojně, až přišlo jaro. A s jarem spodní ponorný proud kalné touhy po chcharství dral se ven jako jarní voda zpod ledu. Jakmile se Stromořadí zazelenalo a sluníčko začalo hřát, dostavil se k lavičce brenpartyje jako voják na hlas polnice.

Egoš byl obětním beránkem brenpartyje. Byl to malý, černě zarostlý kretén, hluchoněmý. Jako hoch byl zaměstnán v železářském obchodě u Engliše na rynku. Čistil a leštil mosazné váhy, závaží. Moždíře a vše, co se mělo blýskat a vábit třpytem. Pak řezával dříví, čistil žumpy, vypomáhal ve chlévech a na dvorech. Měl mimiku tak výraznou, že nahradila slova. Velmi často ho zaměstnávala zvěrolékařova paní. Naučila se jeho mimice a uměla se s ním dokonce pohádat posunky. Egoš jí nezůstal žádnou odpověď dlužen.Stárnul však velmi rychle. Houština vlasů a vousů, která kryla jeho opičí tvář, začala prokvétat. Egoš přestal pracovat a žebral. Nosil na hlavě červený fez a na prsou zavěšenou trubku a polní láhev. U každých dveří zatroubil. Zvuk, který sám neslyšel, tlumočil jeho prosbu. Darovaný peníz spustil do polní láhve. I Egoš měl svou vášeň. Byly to dýmky. Na každém jarmarku kupoval novou. Dlouho prohlížel, těžce se rozhodoval, od stánku ke stánku nosil své rozpaky i touhu. Ale tak jistě, jako je amen v otčenáši, pokaždé koupil.

Brentapryja měla ráda Egoše a hlavně jeho polní láhev, kterou mu vždy lstivě vyprázdnili. Starý ubožák také přišel lihu na chuť. Nebylo pak těžké obsah polní láhve společným hrdlem prolít a propít.

Jarmila Glazarová, Roky v kruhu, 1936

Rozbor vody