Zajímavosti ze světa knih
V měsíci červenci proběhl v Ostravě Měsíc autorského čtení 2010 v prostorách Staré Arény na Masarykově náměstí. Tento projekt byl součástí kandidatury Ostravy na Evropské město kultury 2015 a můžeme směle říci, že Ostrava má k získání tohoto titulu parádně našlápnuto. Se svým soupeřícím městěm Plzní, si vyslechnou města 8.září 2010 výsledek, zda uspěly nebo ne. I když v červenci nám bylo všem pořádně horko, skalní příznivci dobré literatury si každý večer našli cestu do Arény za svým oblíbeným spisovatelem či básníkem.
V Ostravě byla pokřtěna poslední kniha Jana Balabána Zeptej se táty
Celým večerem provázel Balabánův blízký přítel, básník Petr Hruška, který vyzýval jednotlivé hosty ke čtení ukázek knihy. Mezi hosty se objevil Ivan Motýl, Hana Půchová, ale i autorův syn. Přítomen byli Miroslav Balaštík anebo předseda českého centra PEN Klubu Jiří Dědeček. Balabán v knize Zeptej se táty (nakladatelství Host) dojemně i vtipně nahlíží na individuální tragiku lidských osudů, tematizována je především smrt a umírání.
Všichni jsme v jistém smyslu podobni postavám z tohoto podivuhodného, přelévavého příběhu Jana Balabána, plného rozhovorů a samomluv i tich. Příběhu, ve kterém se hledá pravda a nachází opravdovost.
Petr Hruška
Během večera však nezůstalo jen u ukázek. Svou roli dostal i sám Jan Balabán, a to v audiovizuálních záznamech, v nichž hodnotil jednotlivé aspekty života a periferii města přirovnával k periferii života. I když Jan Balabán nedokončil svou rozpracovanou divadelní hru Bezruč ?! (právě název hry byl předmětem diskuse během večera, jehož názvem si nikdo z přítomných nebyl úplně jistý), místností zazněla i hudba náležející k právě této hře. Postarala se o ni hudební formace Magdon, která některé Bezručovy básně zhudebnila.
Na závěr večera přečetl Petr Hruška ediční poznámku z knihy Zeptej se táty, jež končí oblíbeným citátem Jana Balabána. Ostatně: stejný citát si jako motto své knihy Komu zvoní hrana zvolil i Ernst Hemingway.
Žádný člověk není ostrov sám pro sebe. Každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny: spláchne-li moře hroudu, je Evropa menší, jako by to byl mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj. Smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy neptej, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.
John Donne
Recyklace muže podle Magdaleny Platzové
Recyklovaný muž, soubor jedenácti povídek o jedenácti mužích, kteří řeší existenční, milostné a absurdní situace. Sama autorka říká, že celá kniha je hrou s identitou vznikající s obrazů, záblesků a situací, jenž jsou výsledkem životních ran člověka. Celkový dojem podpořila třemi vybranými povídkami: Nehty, Dobrý život a Les ostrých strun.
Mysl muže
Po přečtení autorka nad těmito povídkami s publikem polemizovala a velmi ochotně odpovídala i na dotazy ohledně Guy de Maupassanta či Alberta Moravii. Obecenstvo především zajímalo, jaké pocity vnímala při psaní jako muž, protože dokázala citlivě popsat detaily mužského vědomí a svědomí. Postavy povídek Platzová zasadila především do zahraničí, neboť si „o to řekly“.
Závěrem Magdaléna Platzová vše shrnula jedinou větou „Je to vše, co jako muž chci říct.“
Magdaléna Platzová
Prozaička, publicistka a autorka divadelních her Magdaléna Platová se narodila v roce 1972 v Praze. Převážnou část svých studií prožila na americké Georgetown University a na britské Brockwood Park School. V současnosti žije v New Yorku a aktivně přispívá do týdeníku Respekt. Dosud vydaná próza: Sůl, ovce a kamení, Návrat přítelkyně, Aaronův skok, Recyklovaný muž.
Šarm, vtip a jinakost v Ostravě
Muriel Barberyová se v Brně a v Ostravě představila se svým prozatím druhým románem nazvaným S elegancí ježka; ačkoli se autorka sama nezúčastnila, její text v češtině představili herečka Divadla Petra Bezruče Markéta Haroková a překladatel Petr Christov. Próza Muriel Barberyové je ve Francii a ve světě jednou z nejžádanějších: Román S elegancí ježka byl přeložen do 39 jazyků světa a jen ve Francii vyšel v nákladu přes 1 300 000 výtisků. Do češtiny ho přeložil pro brněnské nakladatelství Host Petr Christov a na MAČ naznačoval, že se můžeme těšit na další překlady současné francouzské beletrie do češtiny.
O Paříži dnešní doby
Do románu S elegancí ježka je zakomponováno mnoho odkazů nejen na autorčiny oblíbené autory (Marcel Proust, L. N. Tolstoj), ale i na filmové klasiky, jako je Sever proti Jihu. Autorka vidí sama sebe jako vypravěčku, jenž sleduje prosté a jednoduché situace, které se dějí v současné Paříži. Paříž vnímá jako alegorii světa a společnosti.
V kapitole Hluboká myšlenka č.9 Muriel znázorňuje konfrontaci mezi pomyslným východním a západním světem. Petr Christov vysvětloval, proč se autorka tématy východní a západní kultury či filozofie zabývá. Inspirací bylo několik let strávených v Japonsku a v Kjótu, kde Muriel Barberyová se svým manželem žila. Jing-jang skrytě prostupuje celým dílem a poukazuje na globální a společenské rozdíly.
Dětství Oty Filipa
Ostrava byla ve 30. letech 20. století kosmopolitním městem, kde společně žilo mnoho národností, ať už ostravští Němci, Poláci nebo Židé. A právě o nich Ota Filip psal v knize Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka, v níž popisuje a vzpomíná na své kamarády a první lásky. Avšak osud v podobě hitlerovských vojsk zasáhl do životů dětí, a Ota Filip se tak s některými přáteli už nikdy nesetkal. V Ostravě předčítal 7. července.
A co si Ota Filip myslí o vztahu mezi češtinou a němčinou? Čeština je prý jazyk básnický, švitořící, zatímco němčina je jazykem spíše exaktním. Na jeho dílech je prý vidět, že je nepsal rodilý Němec – vkládá do nich totiž poezii a slovanskou měkkost.
V rámci živé diskuse pak prozradil třeba to, že zná před dvacet let Hertu Müller, nositelku Nobelovy ceny za literaturu, ale přesto ho překvapilo, že cenu získala právě ona. Smál se a dodal, že zná lepší autory. Třeba sebe samého.
Sobotní jinakost
V sobotu 10. července četl v Ostravě spisovatel Stéphane Audeguy z románu My jiní (Nous autres), během večera tlumočil Jiří Dědeček. V druhé části programu se na jevišti objevil Josef Formánek.
Spatřit a vidět Keňu
Jednou z linií románu My jiní je výstavba železnice v africké Keni a její dopad na život tamních obyvatel. Audeguy poukazuje na problémy techniky, resp. přetechnizovaného světa; před napsáním románu My jiní strávil autor tři měsíce v Keni, aby nasbíral potřebnou inspiraci a dokumentaci. Během pobytu odmítl pořídit jakoukoli fotografii, čímž, jak sám říkal, doháněl keňské průvodce k šílenství.
Pro Stéphana Audeguye je cestování a poznání nikoli prožitek očí, ale je především prožitkem osobnosti a těla. Člověk je sám sobě fotoaparátem, má vlastní unikátní záběry a myšlenky – a právě to technika neumí a ochuzuje nás tak o specifický prožitek.
„Z oken lze vyhazovat telefon, ale i cestující.“
Stéphane Audeguy o cestování (českým) vlakem
Zdolání hory
V improvizovaném představení Josef Formánek přiblížil osud a neuvěřitelný příběh hlavní postavy románu Mluviti pravdu, Bernarda Marese, jenž byl členem SS, posléze komunistickým funkcionářem a mnohonásobným vězněm v jedné osobě. Jednotlivé čtené pasáže byly doprovázeny loutkami, které celému čtení dodaly vtip a autentičnost.
Josef Formánek v této knize zmiňuje o motiv hory jako metafory lidské duše. Čím výš člověk šplhá, tím více poznává sám sebe. Ostatně: sám Formánek prý nepíše autobiografie, ale spíše upravuje skutečnosti. Parafrázoval proto citát Pabla Picassa: „Obraz je lež, která zobrazuje pravdu.“
Měsíc autorské čtení pokračuje: Od angažovaného divadla po milostné verše
V Ostravě se 12.7. představil francouzský prozaik a literární kritik Jacques-Pierre Amette se svým románem Brechtova milenka. V románu je vykreslován život Bertolta Brechta, německého autora divadelních her, které byly ovlivněny marxismem a expresionismem. Osud Brechta byl velmi spletitý, neboť neustálá konfrontace s tajnou složkou německé policie Stasi (obdoba československé StB) jej donutila emigrovat do USA.
Bertolt Brecht
Jacques-Pierre Amette přiznává, že bylo velmi těžké vyhledat informace o Bertoltu Brechtovi, protože k dokumentům tajné policie je jen omezený přístup. Brecht figuroval jak v dokumentech Stasi, tak i ve spisu americké FBI Commu-nazi.
Píši o tragédii intelektuála, který se pokusil příliš přiblížit politice.
(Jean-Pierre Amette)
Za román Brechotova milenka (La Maîtresse de Brecht, česky 2003, překlad Růžena Ostrá) obdržel Amette roku 2003 nejvýznamější francouzskou literární cenu Prix Goncourt.
S velkým ohlasem u publika se setkal baťůžkářský spisovatel Jan Cempírek, který četl ukázky hned z několika: povídku ze souboru Rafinerie a mikropříběhy stopařů z knihy Autostop.cz, které autor obohatil o audiovizualizace a během čtení obecenstvu jednotlivé stopaře představoval a přibližoval jejich mnohdy spletité osudy.
Posluchače zajímal především příběh vzniku, úspěchu a odhalení románu Bílej kůň, žlutej drak, kterou Cempírek vydával za román psaný vietnamskou dívkou Lan Pham Thi. S nadsázkou a smíchem říkal, že kniha měla být past na pražské literární intelektuály, avšak vyloženě špatnou reakci nezaznamenal, protože všichni tuto mystifikaci vzali sportovně.
Zmínil, že postavu Lan Pham Thi už určitě nevyužije a další díla bude psát jedině pod svým jménem.
Vše, co vím o Veře Candida
Společně s eugenálním básníkem Eugenem Brikciem vystoupila v Ostravě 20.7. francouzská prozaička Véronique Ovaldé. Román o životním prokletí prostitutek Vše, co vím o Veře Candide (Ce que je sais de Vera Candida, 2009) líčí osud tří žen, ze kterého nelze uniknout; třeba proto, že jediným zdrojem obživy je pro ně prostituce. Až tragické je na románu to, že se jedná o babičku, dceru a vnučku a že jejich snaha o lepší život je marná.
Véronique Ovaldé označila Měsíc autorského čtení za velmi odvážný projekt, protože ve velké konkurenci jiných festivalů obstává velmi dobře. Ona sama o účast na festivalu velmi stála.
Na autorském čtení jí přijde nejtěžší synchronizaci českého textu se čtením, protože, jak říká, neví, jestli těžká pasáž ve francouzštině je stejně těžká také v češtině. Ovaldé nejraději pracuje s imaginací, která jí dává svobodu a volnost ve vytváření reálií, jmen, řemesel, ale i zvířeny. Autorka zmínila, že literární kritici často poukazovali na její imaginaci a radili jí, ať se drží zpět. Se smíchem dodala, že dnes už má klid.
Z milosti těla
Své verše z básnické sbírky Mesón el centro (česky Hospoda v centru; k napsání sbírky Brikciuse prý inspirovala stejnojmenná hospoda na Malé Straně) přednášel Eugen Brikcius jaksi nadneseně. I když v dnešní době je někdy poezie opomínána, Brikciovy milostné verše byly příjemným zpestřením festivalu i proto, že v sobě mísily onen běžný, každodenní jemný boj ženy a muže.
Devětašedesátá
Jak jsi krásná / troubo hlásná / jen mně vyznávané lásky
Ve srovnání / jež je k mání / jsou ostatní lásky paskvil
Nejsi svatá / zato vzatá / na nebe kde vládnou třísla
Má devět a / šedesátá / spojme se do tvého čísla
(Eugen Brikcius, ze sbírky Mesón El Centro)
Poslední týden autorského čtení
Pro příští týden bychom vás pozvali na autorské čtení dvou francouzsky píšících autorů, již se oba narodili roku 1954. Sylvie Germainová žila šest let v Praze, o pražském geniu loci dokonce píše v jedné své knize. Znalost českého prostředí a české literatury jí umožnila napsat brilantní knihu Bohumil Reynek v Petrkově (Bohuslav Reynek à Petrkov, česky 2000). V Brně vystoupí 27. 7., v Ostravě o den později. Začátek je jako obvykle v 19 hodin.
Jean-Marie Blas de Roblès se narodil v Alžíru, později se s rodiči odstěhoval do Paříže. Svůj román Tam kde jsou tygři domovem (Là où les tigres sont chez eux, česky 2010) prý piloval deset let a dalších deset let hledal odvážného nakladatele). Tento autor, který svým čtením Měsíc autorského čtení ukončí, je ze všech možných chyb údajně nejshovívavější k nevěře.
Ohlédnutí za Měsícem autorského čtení 2010
S velikým ohlasem se setkal rodák z Ostravy, spisovatel Ota Filip. Vtipně popisovaná Ostrava třicátých let dvacátého století pobavila publikum a autor si právem vysloužil dlouhý potlesk. Jeho poznámky a příběhy můžete také naleznout v knize Bílá Ostrava, která veřejnosti představuje Ostravu z mnoha směrů a slouží k prezentaci města v rámci kandidatury na Evropské město kultury pro rok 2015.
Neméně oblíbení byli i Arnošt Goldflam či J. H. Krchovský. Arnošt Goldflam pobavil povídkou Tak to bylo úplně přesně, která popisovala jeho dětství a mládí, svérázné postoje jeho otce a strýce a vůbec celé rozpoložení té doby. Své duševní rozpoložení představil
i J.H.Krchovský, jenž svým neodekadentním pohledem na svět zmrazil nejednoho posluchače. Vulgarita a hořký humor ve verších udělaly dojem a nejeden divák si šel pro autogram.
Bylas moc velké sousto pro mě? Možná. Čas to smázne…
vždyť to byl jenom předkrm, dietářská svačina!
„Vždyť cosi krásného tu končí…“ (Ptáka vzhůru, blázne!)
…a vždycky cosi ještě strašnějšího začíná
(JHK: Brno, prosinec 2003)
Nejlepší francouzští autoři?
Véronique Ovaldé, Sylvie Germain a Jacques-Pierre Amette svými romány a povídkami reprezentovali francouzskou literaturu. Elegantní francouzština se nesla brněnským divadlem Husa na provázku a ostravskou Starou Arénou, kde těm, kteří francouzštinu neovládají, tlumočil následné besedy s autory Jiří Dědeček. Překlady samotných čtených textů se promítaly na plátno.
Na Měsíci autorského čtení 2010 se představilo okolo 60 autorů, jak francouzských tak českých. MAČ 2010 čtenářům rozšířil obzory jak v próze i poezii. Francouzští autoři, v Čechách pro některé posluchače cizí, se rázem stali známými. Přínosné byly i besedy po čteních, kde se diváci mohli zeptat na nejrůznější otázky. Mnohdy se dozvěděli pikantnosti ze spisovatelského života, ale i jejich zájmy a názory. Třeba v Brně s Petrem Vášou diskutovali o tom, jakým způsobem létají ve snech.
Jaký bude MAČ 2011?
Rozhodně bude plný zajímavých literárních sešlostí (či chcete-li oduševnělých hrátek, jak říká Jiří Dědeček). Opět bude probíhat v Brně i Ostravě, zaměřen bude na polskou literaturu. A samozřejmostí budou čeští autoři! Kdo letos zaváhal, rozhodně si nesmí nechat ujít příští ročník, v pořadí již dvanáctý.
www.topzine.cz
Mapa stránek | Grafická verze | Textová verze | Tisková verze | Odeslat emailem