
V knihách pro děti nežijí jen pohádkové bytosti, princezny a princové nebo zvířata. Jsou i takové, kde se odehrávají příběhy obyčejných dětí jako jste vy. Ne vždy je kolem nás všechno ideální a hezké, a proto příběhy a osudy těchto hrdinů pomohou dětem pochopit některé problémy, s kterými si sami nevědí rady a poznají osudy jiných kamarádů.
Takový je i příběh malé Bibiany v knize od Ivana Binara , Bibiana píská na prsty.
Na rozdíl od zidealizované americké Pollyanny, která jako zázrakem překoná i ochrnutí, malá Bibiana zůstává upoutána na invalidním vozíčku. Babička messengerka( ta co rozváží poštu na kole nebo skútru), u níž žije, ji naučí pískat na prsty stejně, jako to uměl její táta, a v tu chvíli se začnou dít věci.Povedený hvizd přenese Bibianu do jejího obživlého loutkového divadélka a s hloupým Honzou z rozehrané pohádky se vydávají do světa hledat princeznu.Příběh malé Bibiany povzbuzuje proti poraženectví a negativitě, je oslavou neviditelné každodenní statečnosti všech hendikepovaných a jemným připomenutím relativity slova „štěstí“.
***
Všechno začalo tím, když dědu Edu přivedla domů městská policie. Ale ve skutečnosti to začalo ještě dřív. Honzík byl tehdy jěště docela malý, ale mohly mu vypadnout oči , aby mu nic neušlo. Jen nechápal, proč ani jeden z těch policistů na dědu Edu nemíří pistolí. Dokonce ani pouta na ruce mu nedali. To Honzíka rozladilo. V televizi tedy viděl lepší policajty. Zato maminku nenadálá návštěva vyděsila i tak.
„ U všech blech, co se stalo?“ vyjekla a nechápavě se dívala z jednoho policisty na druhého.Na dědu Edu se bála byť jen juknout.
„Ale, tady dědeček se vám nějak zatoulal,“ mávl jeden z policistů rukou, jako aby si maminka nedělala zbytečné starosti.
„ Našli jsme ho sedět u zimního stadionu, a prý, že netrefí domů“
„ Tak dobrý, pane Koudelko?“ poplácal druhý policista dědu po rameni.
„ Jste doma. Vidíte, jak jsme to společně zvládli.“
Tento příběh velice citlivě zachycuje problematiku stárnutí( Alzheimerovy nemoci). V propojení osudů dědy a pravnuka nenásilnou formou upozorňuje na nebezpečí zanedbání příznaků nemoci, a tím pozdní diagnostiku. Nejen poučné ale i humorné situace jsou v knize Ivony Březinové , Lentilka pro dědu Edu.
***
Byly jednou holčičky a ty moc zlobily. Jedna si pořád vymýšlela, že ji něco kousne, druhá se nechtěla mýt, jiná stále na někoho ukazovala. Další se toulaly a byly strašné nepořádnice. A co teprve ty ostatní! S takovými zlobilkami si ani rodiče nevěděli rady, ale na každého jednou dojde. A co že se těm holčičkám stalo? Přečtěte si sami- zlobit se opravdu nevyplácí. Že jste se někdo poznali? Tak to vám napoví kniha Martiny Drijverové, Zlobilky.
***
Z vážnější tématikou jsou knihy z edice Holky na vodítku a jsou určeny starším dětem.
Takový je i příběh Alice, která je vzornou gymnazistkou, které rodiče naprogramovali kariéru lékařky. Stresy v rodině vyplývající ze strohé výchovy a osobních problémů řeší všichni nejrůznějšími léky. Alice chce sice rodičům vyhovět, ale jakmile se vyskytne skulina v podobě samostatně prožitých prázdnin, zatouží být sama sebou a vyzkoušet vše zakazované. Nová láska ji nutí vyhledávat drogu… zběsilý kolotoč se roztáčí. Knihu s názvem Jmenuji se Alice napsala Ivona Březinová. Také další díly se zabývají problémy mladých jako jsou anorexie a bulimie nebo závislost na hracích automatech.
